27. června 2015 v 18:59 | S.I.M.K.A.
Extra dlouhý díl 
Příjemné čtení 
,,Tohle nemám zapotřebí'' Řekla jsem a odešla z místnosti.
Raději jsem se šla prospat protože byl už přeci jen večer.
Usnula jsem lehce, ale něco se dělo...další sen
,,Co to sakra...?'' Řekla jsem a stála na konci chodby.
*Lehké skřípání podlahy*
,,A to jsem chtěla umřít jinak než v nemocnici'' Fajn vím že nebyl čas na vtipy, ale snažila jsem si udržet náladu.
Šla jsem k oknu
,,Nevím vůbec, kde jsem'' Byla jsem zmatená a měla strach .
Slyšela jsem slabé dýchání za mnou..
Bude lepší se nehýbat, ale co to kecám jistě že se musím otočit jako v horroru.
Tak jsem se pomalu otočila..
,,Co chceš ? '' Hlas se mi třásl a můj tep srdce určitě v pořádku nebyl.
,,No tebe '' Jen se na mě podívala prázdným pohledem.
,,P-proč ? '' Jsem jako karkulka u vlka, ale co mi zbývá .
,,Ty mi zaplatíš osud '' Řekla a stále se na mě dívala.
Vše se najednou zatmělo.
No tak vstávej !
,,Proč tu jsi ?'' Zeptala jsem se.
,,Co to bylo tentokrát ? '' Zeptal se a na jeho rtech se vytvořil úsměv, dal ruce od sebe jako náznak, že ho můžu obejmout.
Já ho objala..
,,Stále čekám na odpověď' Mrkl na mě a usmál se.
,,Tu ani znát nechceš'' Vzdechla jsem a zavřela oči, ve kterých se třpytily slzy.
Zhroutila jsem se k zemi a začala brečet.
,,Omlouvám se'' Brečela jsem a zakryla si obličej rukama.
,,No tak nic se neděje'' Utěšoval mě, ale nevím zda-li to pomáhalo.
,,Ono se toho děje příliš '' Zase jsem začala fňukat, ale jemu to nevadilo.
,,Raději si odpoči sny se nezdají vždy ne ? '' Usmál se a postavil mě na nohy.
,,Dobře'' Nechtěla jsem, ale přesto jsem kývla, možná měl pravdu.
O pár hodin později
,,Lepší ? '' Zeptal se ale šeptal.
,,Jo asi jo'' Odpověděla jsem rozespale a lehce otevřela oči. To u mě celou dobu seděl ?
,,To jsem rád, ale už musím jít, potom jdi za Mirou, chce tě vidět '' Řekl a odešel.
Šla jsem tedy se převléct.
A utíkala za ní..
,,Zlato '' Usmála se na mě a objala mě.
,,Ahoj '' Řekla jsem a úsměv ji oplatila.
,,Něco se děje..v kameni chci ti to ukázat '' Zněla vážně.
,,V kameni ?'' Řekla jsem a šla za ní.
,,Jakoby se časy měnily'' Řekla a stále se dívala do krystalu.
,,Cože ? '' Nechápala jsem to.
,,Jsou různé dimenze, ale časy se začaly opět měnit'' Řekla opět a stále se dívala do krystalu jakoby něco věštila.
,,Nechápu'' Odpověděla jsem, asi jsem to ani nemohla chápat.
,,Andrew by ti to mohl říct lépe'' Řekla to jakoby vše bylo v pořádku.
,,Cože ?! '' Vykřikla jsem...Andrew je přeci mrtvý..je.
,,Nic ! Myslela jsem toho kluka'' Řekla a nervózně se na mě podívala.
Rozbrečela jsem se a utekla z místnosti pryč. To přeci nemůže být možné.Nemůže.
Najednou jsem se ztratila. Jako bych byla úplně jinde.
,,Hej ! Co tady děláš ?'' Slyšela jsem hlas a viděla Kyomi běžící ke mě
,,Ahoj'' Řekla jsem, ale to je vše.
,,Bože, co tady děláš ? '' Řekla a stále na mě kulila ty její oči.
,,Procházím se'' Usmála jsem se na ní a čekala na reakci.
,,No tak za tohle jdeš ke mě domů ! '' Vyplázla na mě jazyk, chytila mě za ruku a vláčela mě za sebou.
U Kyomi doma
,,Nesnažím se tě otrávit'' Řekla a mrkla na mě, když si všimla, jak se dívám na to pití.
,,Já vím jen jsem to nikdy nepila'' Řekla jsem a zasmála se.
,,No tak ochutnej'' Pomalu se zvedla a vzala si svou sklenici.
,,Je to dobré'' Řekla jsem a znovu se napila.
,,To jsem ráda'' Řekla a olízla si rty.
,,Víš potřebuji se k někomu dostat'' Řekla jsem a podívala se do stolu.
,,A v čem je problém ? '' Řekla a nadzvedla obočí.
,,Nepamatuju si magickou formuli'' Řekla jsem a zčervenala. Byla to ostuda.
,,Heh a já vim jen jednu'' zasmála se Kyomi.
,,Jakou? '' Zeptala jsem se a Kyomin výraz změnil na vážný.
,,Na teleportování k osobě ale ne vždy funguje'' Zatvářila se kysele a potom se usmála.
,, A jaká je? '' Naklonila jsem se k ní a připravila jsem se.
Zasmála se a pošeptala mi ji
,,Hodně štěstí'' Řekla a usmála se na mě.
,,Díky'' Odpověděla jsem, ale přesto jsem ho potřebovala.
A byla jsem jinde..
Na hřbitově..
,,Hele kdo tu je'' Řekla jsem veselým hlasem a snažila se potlačit smutek.
,,Ahoj '' Řekl a stále se díval před sebe.
,,Andrewe...'' Řekla jsem ale tentokrát ten smutek slyšet byl.
Otočil se ke mě a podíval se na mě.
,,Omlouvám se'' Řekl a šel přede mě .
,,Proč ?'' Začala jsem lehce brečet i když jsem nechtěla.
,,Bylo to tak lepší'' Řekl a podíval se na mě.
,,Ne nebylo, myslela jsem si že jsi mrtvej'' Dívala jsem se mu do očí. Proč mi to udělal ?
,,A teď by jsi neměla v sobě tu bolest'' Podíval se na mě provinile.
Usmál se a objal mě.
Pokračování příště protože mě už bolí prsty !

Pěkné, pěkné...
Asi nakreslím nějaké tvé simíky (◜◡◝)